Je velmi nelehké definovat pojem stresu. Při velkém zjednodušení lze označovat jako stres vše, co nás nutí přizpůsobit se novým okolnostem, co nám nějakým způsobem působí přetížení.
Stres označuje reakci organismu na nadměrnou zátěž. U zvířat se stresová reakce objevuje zejména v situacích, kdy jim jde o holý život. V lidské společnosti se s jejím rozvojem dostala sociální a psychologická rovina na podobné místo jako biologické přežití. Po vystavení tzv. stresorům, což jsou věci působící zvenčí, může naše tělo i jeho psychické funkce zažít stresovou reakci. Lidé si stres spojují většinou s událostmi a záležitostmi ryze nepříjemnými, ale jako zátěž mohou působit i okolnosti na první pohled pozitivní (oslavy, cestování).
Jednoznačné je, že naše porozumění celé situaci ovlivňuje, zda je okolnost vnímána jako stresor či ne. Platí známé: "Nejsou ani tak hrozivé věci kolem, jako naše mínění o nich."
Syndrom vyhoření není nemoc, ale spíše psychický stav objevující se často u lidí pracujících v profesích, které vyžadují každodenní mezilidskou komunikaci. Jde o duševní stav popisovaný jako naprosté vyčerpání, vyhasnutí. Dále jsou přítomny pocity naprosté beznaděje a bezmoci a celkově postiženému chybí radost ze života.
Syndrom vyhoření jako první popsal americký psychonalytik Herbert J. Freudenberger, a to v roce 1974. Je však zřejmé, že tento syndrom se zajisté vyskytoval už i dřívěji. Jde o celkové mentální a citové vyčerpání způsobené dlouhodobým stresem a postihuje nejčastěji lidi pracující v oborech jako je zdravotnictví, školství a sociální práce. Zkrátka obory, které vyžadují každodenní mezilidský kontakt. Syndrom vyhoření se liší od deprese a únavy tím, že z počátku postihuje pouze pracovní oblast (ostatní oblasti lidského života nejsou alespoň zpočátku zasaženy). Postupem času však může dojít právě k rozvoji deprese či chronické únavy. Hlavním varovným signálem syndromu vyhoření jsou pochybnosti týkající se smyslu vykonávané práce.